Stres a spěch nebrání meditaci, to my sami

Tento rozhovor s Timem vyšel v červnu 2015 v časopisu Vědomí.

Australan, který zasvětil vyučování védské meditace celý život. Medituje přes 40 let a přednáší po celém světě. Také je odborníkem na ajurvédu a vynikajícím ajurvédským kuchařem. Při rozšiřování umění Védské meditace po celém světě si Tim Mitchell našel čas a poskytl pro časopis Vědomí exkluzivní rozhovor o fungování naší mysli, přínosech Véd vhodných pro běžné lidi i o tom, jak chtěl meditací nahrazovat jointy.

Setkáváme se v pražské Botanické zahradě. Už z dálky vidím na Timově tváři úsměv, a to i poté, co právě dorazil na naše domluvené interview pěšky až z Holešovic, tedy po více než dvacetiminutové procházce vedoucí skoro celou cestu do kopce. Na zádech má sportovní batoh, ve kterém si prozíravě přinesl náhradní oblečení kvůli focení, aniž bych ho o to musela požádat. A i přesto, že posledních pár desítek metrů je to k Botanické zahradě pěkný krpál, zdálo se, že se ani nezadýchal. Když mi pak řekl, že je mu šedesát jedna let, chvíli jsem přemýšlela, jestli po něm mám chtít občanku. Nakonec mi holt nezbylo nic jiného, než přičíst jeho vitalitu k dobru védské meditaci, které se věnuje už čtyřicet let. Kromě toho se Tim zabývá i ajurvédou a stravou, takže ať už je to cokoli, jedna z těchto věcí mu zaručeně funguje.

Nejstarší učení odvěké Pravdy

Védská meditace vychází jak už název napovídá z véd. Tedy ne z něčeho, co by si snad Tim sám vymyslel, ale z nejstaršího učení přenášejícího se z generace na generaci. Podle Tima védy dodnes přesně mapují každý aspekt lidského života a navíc si v sobě dokázaly uchovat odvěkou Pravdu. Jejich výhodou, jak říká Tim, je to, že se šířily především v ústním podání, a tak zatímco texty a knihy byly často páleny, védské učení přežilo v hlavách mnichů.

Sám o sobě Tim prohlašuje, že žádným meditačním mistrem rozhodně není. Meditaci vidí jako proces, a jako takový ho podle něj nikdo nemůže dokonale ovládnout. „Nemůžete být mistrem procesu. V čem jsem ale mistrem, je schopnost se dvakrát za den na dvacet minut posadit, ať už jsem na lodi uprostřed oceánu, na návštěvě, letím letadlem nebo třeba zrovna rozmlouvám s papežem… Vždycky si najdu místo, kde se můžu na chvíli posadit… Jsem mistrem toho sednout si na zadek,“ směje se Tim, když mi vypráví o tom, že u meditací, které praktikuje, nehraje roli, zda jsme v nich dobří, ale jenom a pouze to, zda je děláme. Právě to podle něj tuto techniku značně odlišuje od ostatních, na které dnes můžeme narazit. „Meditace není dovednost, kterou bychom museli zdokonalovat. Všichni jsme se toho během života naučili už víc než dost a myslím, že už to stačilo. V meditaci proto nepotřebujete být dobří, bohatě stačí, že ji budete praktikovat.“

Naše mysl je opice, která chce banán

Tim se sám védské meditaci naučil během čtyřdenního semináře, po kterém svou učitelku už nikdy neviděl a dalšího učitele prý nepotřeboval dlouhých deset let.

Dnešním běžným meditačním technikám, jako je soustředění se na svíčku nebo snaha ovládnout své myšlenky či se jich dokonce zbavit, se jen diví. On sám tyto techniky za ideální meditaci nepovažuje. Na známém přirovnání mysli k opici tzv. „monkey mind“, které si naše mysl vysloužila pro svou neposednost, ukazuje, proč podle něj ostatní dnes přijímané meditační techniky příliš nefungují. „Pokud chcete, aby opice zůstala klidně sedět u vaší pravé nohy a nikam vám neodbíhala, můžete jí dát řetěz kolem krku a na něm ji držet. Opice bude tam, kde má být, bude spoutaná a na místě, kde ji chceme mít. Bude vás zdánlivě poslouchat. Jenže vás to bude stát trvalé úsilí a dřinu a ani opice sama nebude právě nejklidnější,“ právě takto podle Tima fungují klasické meditace, kdy se snažíme mysl ovládnout skrze naši koncentraci a píli.

Existuje prý ale i jiná cesta. „Stačí se zeptat, co taková opice vlastně chce, za čím půjde sama? No samozřejmě – za banánem. A co je banánem naší mysli?“ Podle Tima je to jednoznačně pocit štěstí. I když často můžete slyšet, že právě vaše mysl je původcem všeho zla a problémů ve vašem životě a kolem vás, Tim je přesvědčen, a koneckonců si to můžete sami vyzkoušet, že mysl má přirozenou tendenci utíkat za tím, co je jí příjemné, tedy za štěstím.

„Uslyšíte vaši oblíbenou písničku v rádiu a vaše myšlenky jsou hned u ní. Myšlení samo o sobě není nic nepříjemného, třeba takové snění a fantazírování nás velmi baví. Uvolněný stav mysli, kdy nic nikam netlačíme a nic neřešíme je příjemný,“ tvrdí Tim.

A tak se jeho meditační technika opírá právě o to, aby naše mysl dostala svůj banán. Jedním z možných banánů je zvuk. Zvuk, který je nám blízký, nějaká mantra. Každý má prý svoji individuální, kterou je třeba najít a s ní pak pracovat. „Zvuk má vliv na naše vědomí a určitý zvuk sedí určitým lidem. Svým studentům vždy proto nejdříve vyberu právě takový zvuk, který sedí jim samotným. Jakmile máte zvuk, který se vaší mysli líbí, začne si ho stále opakovat. Vtip je v tom, že daný zvuk ale nemá žádný význam, takže si ho v hlavě myslíte, ale o ničem významovém nepřemýšlíte a jak se zvuk ve vaší hlavě utišuje, utišuje se s ním i vaše mysl. Nakonec můžete dojít až do stavu naprostého ticha, kdy není už žádný zvuk a zbude čisté vědomí.“

Meditace vyžaduje myšlení

Tim se nesnaží, aby lidé své myšlenky zastavili nebo je snad ovládli, snaží se, aby šli za ně, aby je překročili. A prý to jde snáze, než by si člověk myslel. K védské meditaci totiž nepotřebujete vůbec nic – dokonce ani klid. Díky zvuku, který vaši mysl zaměstná, můžete meditovat klidně i v přeplněném metru nebo třeba v autobuse. „Meditace má jen jednu podmínku, pro mnohé možná až paradoxní, musíte dokázat myslet, a to je vše,“ říká Tim, který s meditacemi začal už ve svých osmnácti letech. Možná si říkáte, čím to, že takto brzy. Já se ptala také a odpověď mě poměrně pobavila. Prý ho k tomu přivedl kamarád. „Nalákal mě tehdy na kurz meditace s tím, že je to podobné tomu, jako kdyby si člověk dal jointa,“ a tak se Tim dostal k učení, které ho provází celým jeho životem. „Byl to tehdy čtyřdenní kurz védské meditace u jedné maloměstské paničky doma. Tedy na místě, kam bych tehdy jako dlouhovlasý hippík jen těžko dobrovolně vkročil. Po kurzu jsem ale až na pár rebelujících úseků mého života, kdy jsem měl pocit, že mám všechno v sobě dávno vyřešené, dlouhé roky pokračoval v praxi,“ usmívá se Tim při vzpomínce na své začátky. Svoji učitelku už nikdy neviděl. A až do roku 1988, tedy dlouhých deset let, než potkal Thoma Knolese, nepotřeboval ani dalšího učitele.

Kromě tehdejšího povedeného kamaráda Timovi jeho život a zaměření zformovala i jedna dramatičtější událost. Ve svých deseti letech přišel o matku, a protože byl odjakživa filozoficky založený, chtěl pochopit svůj život a úděl hlouběji a právě i to ho k meditaci nejen dovedlo, ale také u ní udrželo.

Vy Češi máte velkou potřebu porozumět životu

Dnes Tim cestuje po celém světě a vyučuje védskou meditaci, všude tam, kde je zájem. A právě proto teď přijel i do Čech. Prý tu cítí poměrně velký hlad a touhu po pravdě. „Je to celkem paradox. Řekl bych, že Češi jsou poměrně uzavření ve svých ulitách a spoustu věcí si raději nechávají ukrytých hluboko v sobě pod povrchem. Mají tajnosti a ne o všem otevřeně mluví. Na druhou stranu, jakmile jim ukážete, že může být něco víc, mají obrovskou touhu a chuť to poznat a najít skutečnou pravdu. Lidé tu opravdu naslouchají. Cítím, tady velkou potřebu porozumět životu a proto jsem teď tady.“

„Lidi dnes nejvíce tíží stres. Nedokážou v klidu usnout, budí se, jsou stále nervózní. Stres je reakce těla, která nás měla chránit před nebezpečím, třeba ve chvíli, kdy na lovce v lese vyskočil lev. Jenže pak šel do jeskyně, a tam se z toho šoku pořádně vyspal. Dnes na nás takoví lvi číhají všude – na semaforech, u přepážky na úřadě, v práci i doma a času na to, vyspat se z nich, se nám nedostává. Stres si tak stále nosíme v sobě,“ vysvětluje Tim, který věří, že védská meditace je skvělým pomocníkem i tady. Jak sám rád říká, její praktikování zaručuje spolehlivý přístup k hlubokému zklidnění. A na to prý dá každému bez mrknutí oka doživotní záruku.

Meditovat můžete i v metru

„Lidé mi často říkají: Já jsem příliš zaměstnaný nebo rozčilený, abych meditoval. Ale právě to je pro mne naprosté nepochopení meditace. Abyste mohli meditovat, nemusíte změnit účes, oblečení, to, co jíte, odjet do ašrámu a už vůbec nemusíte měnit vaše rozpoložení. Můžete meditovat kdykoli a kdekoli. Meditace nám sama o sobě přináší klid, takže nemusíme být v klidu, abychom mohli meditovat,“ vyvrací Tim naše běžné úvahy. „Mnoho mých studentů medituje v metru, protože právě tam mají volných dvacet minut.“ Podle některých průzkumů jsou meditující lidé schopni zažívat až pětkrát hlubší klid, než běžně přináší spánek.

„Kromě potápění jsem vyzkoušel meditovat už snad všude,“ říká Tim, „meditoval jsem uprostřed oceánu, když po mně lezly děti, prostě to jde kdykoli a kdekoli. Právě to je velký přínos této metody, je prostě vhodná pro běžný život a běžné lidi. Je totiž velký rozdíl v tom, zda jste mnich a máte celé dny prostor pro seberozvoj, anebo zda žijete běžný západní život. Obě cesty vyžadují různé praktiky a nemá cenu se snažit naroubovat jednu na druhou,“ říká Tim.

Tim medituje stále, i když by se mohlo zdát, že už má své odmeditováno. Dělá to prý proto, říká trochu z legrace, aby poznal Boha, neboli vědomí, které stvořilo všechnu tu nádheru okolo nás. „Víte, je to jako když umělec vystaví své malby v galerii a vy tam budete chodit den co den a vždy obdivovat jeden z jeho obrazů. Brzy se o vás umělec dozví a bude se s vámi chtít setkat osobně. Čím déle medituju, tím více se mi tříbí mysl a tím více dokážu ocenit krásu tohoto pozemského uměleckého díla a věřím proto, že právě touto cestou potkám i tvůrce toho všeho kolem nás,“ zakončuje Tim.